Výstavní projekt dokumentuje firemní vizuální styl na nejvýznamnějších projektech, který vznikly v České republice po roce 1990. Putovní výstava, která se uskutečnila v letech 2007 až 2008 v Praze a Brně v Design centrech České republiky, následně v Českých centrech ve Vídni, New Yorku a Tokiu. V roce 2014 proběhla výstava ve Zlíně v rámci festivalu Meet Czech Design. Jako součást projektu byla vydána stejnojmenná 248 stránková publikace. Jejími autory a editory jsou Michal Richtr a Alan Záruba.

Klasik české abstrakce Stanislav Kolíbal (1925) vystavil své práce z posledního období, a to Černé a Bílé reliéfy, Geometrická cvičení a kovové plastiky. Většina vystavených děl vznikla cíleně pro tuto výstavu a došlo tak k jedinečnému souznění Kolíbalovy tvorby a daného výstavního prostoru. Stanislav Kolíbal bezesporu představuje klíčovou osobnost české umělecké scény od druhé poloviny 20. století až po současnost. Označení jeho práce jako sochařské je ovšem do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech převratnými proměnami své formy a svého smyslu. Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od šedesátých let rozvíjel. Formální prvky - jazyk abstrakce a geometrie, vazby na minimální tendence, konceptualismus, procesní myšlení nebo na hnutí arte povera jsou bezesporu v Kolíbalově díle patrné. Bylo by však nedorozuměním vnímat je pouze z tohoto hlediska. Umělcova výrazová originalita nespočívá jen v čisté abstraktní tvořivosti, ale ve schopnosti obsahového smyslu vytvářených děl. Přitom jde o obsah navýsost filosofický, sémanticky abstraktní, který se však dotýká základních premis lidské existence. Vše toto se zřetelně prolínalo i v této menší, ale intenzivně pojaté výstavě.

Výstava znovu objevila pro veřejnost dílo Radoslava Kratinu (1927 - 1999), výjimečného autora a reprezentanta kinetického umění. Jeho charakteristické variabily umožňují divákovi nekonečně modifikovat a měnit podobu uměleckého díla, takže tvorba nemá obdoby ani v mezinárodním měřítku. Na reprezentativním výběru byly představeny práce z šedesátých až devadesátých let. Kratina byl přestavitel generace šedesátých let, který se originálně vypořádal s geometrickými, konstruktivistickými a kinetickými podněty, které rozvinul v sérii osobitých objektů - variabilů, kde hraje svoji podstatnou roli interakce diváka a vizuální hra s jednotlivými díly. Právě možnost aktivního proměňování jednotlivých objektů divákem otevírá řadu konotací k tehdejšímu zkoumání psychologie a uměleckým postupům, kde právě hra je důležitým nástrojem rozvíjení možností a schopností jedince. Zprvu se Kratina věnoval textilní tvorbě. Od roku 1963 se realizoval výhradně ve volné tvorbě. Od navrhování hraček se dostal k vytváření charakteristických variabilů, jejichž finální podobu neurčuje pouze umělec, ale důležitým faktorem je aktivní divák. Variabily vytvářel během šedesátých let ze dřeva, když výraznou roli zde hrála také barva jednotlivých komponentů díla, později přešel ke kovu, který umožňoval preciznější a jemnější práci.

První společná výstava klasika moderního českého umění Stanislava Kolíbala(1925) a v současnosti nejvýznamnějšího českého malíře Jana Merty (1952). Dialog a souvislost obrazů a objektů, které vznikly na počátku devadesátých letech na různých místech a z různých podnětů. Výstava Kolíbal Merta x Stavba Schránka přinesla Mertovy tvarově a barevně redukované obrazy z let 1988 a 1989 a Kolíbalovy Stavby a Berlínské kresby z přelomu osmdesátých a devadesátých let. V roce 1988 odjel Stanislav Kolíbal na roční Stipendium DAAD do Západního Berlína. Jestliže dosavadní témata jeho prací se věnovala jisté formě rozrušování řádu či dekonstrukce v čase a posléze vizuálním úvahám o iluzi a jejím popírání, v kontaktu jiného prostředí si uvědomil, že tíhne ke hledání řádu a možnosti shod. Učinil tak prostřednictvím jazyka geometrie, kdy pomocí přímek, průsečíků, kružnic a čtverců začaly vznikat Berlínské kresby. Některé z nich později posloužily jako půdorysy, na jejichž základě bylo možné expandovat do třetího prostoru a vztyčovat Stavby. Jan Merta v té době končil svá pozdní studia na Akademii výtvarných umění v Praze a prostřednictvím účasti na několika neoficiálních Konfrontacích,v létech 1984 až 1987 vstoupil do českého výtvarného provozu. Při hledání témat se tehdy zcela svobodně mohl otevírat otázkám malířského uchopení znaku. Cestu k němu nacházel Merta v radikální tvarové a barevné redukci, dlouhobě promýšlené, malované a ústící v sérii Schránek a Obalů. Kolíbalovy Stavby se vztahují k absolutním hodnotám prostřednictvím reduktivního abstraktního světa geometrie. Merta spíše tuší absolutno a své tušení převádí do abstrahované reality, do redukce výrazových prostředků, až se dostane k malbě uhlem po plátně. Lze tedy uvažovat o jisté tvarové či mentální blízkosti tehdejšího Kolíbalova a Mertova světa, přemýšlet o tom, že Stavba i Schránka skrývají vnitřní prostor, který je možné odhalovat, či třeba na základě jejich setkání redefinovat ustálené pohledy na současné umění.

Společný projekt Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně a společnosti CI.CZ ke 100. výročí narození Antonína Horáka. Antonín Horák (1918–2004) byl fotografem, kameramanem i režisérem působícím ve Filmovém studiu Baťa ve Zlíně od jeho počátků v roce 1936. Později spolupracoval jako trikový kameraman s Karlem Zemanem na slavném trikovém filmu Cesta do pravěkua stal se kameramanem téměř všech animovaných filmů Hermíny Týrlové. V šedesátých letech se dostal také k vlastní filmové tvorbě. Odbornou veřejností jsou velmi oceňované fotografie zachycující život a atmosféru baťovského Zlína třicátých a čtyřicátých let minulého století, které vytvořil po spolupráci s Josefem Sudkem. Antonín Horák byl experimentátorsky založenou osobností, tvůrcem takřka renesančního typu, který umělecky prošel od fotografie k filmu. Byl to člověk citlivý, snílek a pábitel. Výstava poprvé komplexně představila život a tvorbu této výrazné osobnosti filmového studia ve Zlíně. Při příležitosti výstavy byla vydána souhrnná publikace, jejímiž editory jsou Vít Jakubíček a Michal Richtr

Společný projekt PPF Art a společnosti CI.CZ ke 100. výročí narození Antonína Horáka. Výstava v Atelieru Josefa Sudka v Praze představila výběr z tvorby zlínského fotografa a filmaře Antonína Horáka (1918–2004), který se fotografování intenzivně věnoval od druhé poloviny třicátých do počátku padesátých let. Tehdy se mu staly hlavním tématem náměty z rychle se rozrůstající zlínské průmyslové metropole, kterou dokázal svým poetickým jazykem, ovlivněným také spoluprací s Josefem Sudkem, proměnit v magicky snové prostředí, a dát tak alespoň na okamžik zapomenout na fakt, že se jedná o město tepající duchem práce a výkonu. Část expozice byla zaměřena také na Horákovu experimentální tvorbu, která byla svým projevem blízká avantgardnímu proudu nové věcnosti. Fotografická výstava byla součástí projektu Antonín Horák 100 mapujícího životní i profesní dráhu Antonína Horáka, který se jako kameraman významně ovlivnil podobu desítek animovaných i trikových filmů.

Diptychon Jana Kubíčka Dělené kruhy a půlkruhy, dvě dimenze, byl klíčovým dílem výstavy doplněný o archivní fotografie, plakáty a katalogy. Komorní výstava tak připomněla osobnost a význam Jana Kubíčka na malé pološe, ale v reprezentativní podobě. Diptychon Dělené kruhy a půlkruhy, dvě dimenze byl vystaven v brněnském Domě umění v roce 1992 na Kubíčkově retrospektivě Principy, systémy, konstrukce, připravené legendárním kurátorem a umělcem Jiřím Valochem. Roku 1993 se pak objevil na umělcově expozici ve Wilhelm-Hack-Museu v německém městě Ludwigshafen am Rhein, aby pak došlo k jeho rozdělení do soukromých sbírek. K výstavnímu znovusjednocení díla tedy došlo opět až po dlouhých 25 letech na výstavě v Dynamo design. Šedesátá léta minulého století byla i v českém prostředí dobou zásadních proměn a nebývalého uměleckého vzepjetí. Vedle literatury a filmu se mimořádně dařilo i vizuálnímu umění. Tehdy nastoupil do uměleckého provozu nebývalý počet umělců, kteří se snažili vypořádat nejen se svými vlastními uměleckými preferencemi, ale také vnímat to, co se děje v evropském kulturním prostoru. Jedním z nich byl i malíř Jan Kubíček (1927 - 2013), který se od poloviny šedesátých let koncentroval na minimální a geometricku estetiku, a stal se vedle Zdeňka Sýkory, Radoslava Kratiny, Karla Malicha či Stanislava Kolíbala jednou ze zásadních osobností této racionálně tvořící generace. Už tehdy zaujal konceptuálním přístupem k tvorbě, která se začato odvíjela v citlivě strukturovaných obrazových sériích.